Blog poprvé…

Už pár let jsem měla v plánu se do psaní blogu pustit. Hlavně když jsem byla na Bali a všechno bylo hodně nové, jiné, tak intenzivní a zajímavé. Ale bylo toho až moc. Na odstup a reflexi mi nezbýval čas. Až letos…

Děje se toho hodně. Ta velká změna, to zastavení, nás vede ke změně uvnitř. Jsme v nových situacích, mnohdy nekomfortních, a máme možnost volby. Vrátit se co nejdřív do „starých kolejí“ nebo to vzít jako příležitost a změnu následovat. 

V tom případě musíme jít pod povrch a mimo pohodlí života běžných stereotypů. Víc se sebe ptát a upřímně si odpovídat. Uvědomit si, co vytváříme, když se pro něco rozhodujeme. Kam mě to dovede? Bude mi líp a v čem? Co tím získám a co mě to bude stát? 

Já mám ráda svobodu a možnost volby. Ta je vždycky, jen to chce se otevřít a uvidět i varianty mimo komfortní zónu. Jako každý, narážím u toho na bloky a omezení v podobě obav a strachů. Za nimi se ale často skrývá odpověď. Hledám, co je prvním krokem. Jeden krok – rozhodnutí – mě pak otevírá dveře k dalšímu. I když nevidím celou cestu v detailech, jdu dál s důvěrou v rozhodnutí, které jsem udělala. 

Každý z nás má svoje životní oblasti, kterého se změny dotýkají. Pro mě je to škola a cestování. Jako u mnohých z vás.

Už loni, když syn nastupoval do školy, jsem přemýšlela, kterou cestou se vydat. Vnější okolnosti mě podpořily v rozhodnutí pro individuální výuku. Je to cesta mimo hlavní proud a občas se musím víc zajímat a být synovi k dispozici. Je v tom ale více svobody a respektu k individuálnímu rozvoji a velká flexibilita ve fungování. A to je pro mě důležitý. Podporu a inspiraci čerpám z webu, kde svoje zkušenosti sdílí tisíce rodičů a odborníků na vzdělávání. 

Nebo cestování na Bali. Dříve jsme byli zvyklí lítat tam a zpět kdy jsme chtěli. Letos, se spoustou omezení, jsem se rozhodla do toho s dětmi nejít. Namísto stěžování v tom vidím spíše příležitost. Příležitost být doma, kde jsem vyrostla. Vrátit se ke svým kořenům. Potkat staré známé. Dětem umožnit více poznat české prostředí, mít tady kamarády. 

Co člověk, to originál. Chtít, aby jsme uvažovali stejně a chovali se stejně, není reálné, ani žádoucí z vyššího pohledu na lidskou existenci. K tomu je ale třeba vzájemný respekt, abychom si mohli dopřát jedinečnost v rozhodování po jaké cestě se každý z nás vydáme. 

Čím dál tím více je pro mnoho lidí zřejmé, že náš život má přesah materiálního světa. Přeji si, aby nás s tímto vnímáním, bylo co nejvíce.

Hodně odvahy a naděje všem.

Marcela