Známe to všichni. Děti nás dokážou někdy pořádně dostat z našeho klídku a nadhledu. Emoce nás ovládnou a klid je v nedohlednu. Když se mi to děje, jdu si zacvičit jógu. Hned jak dosednu na podložku, nastane úleva. Je to můj prostor klidu, i když kolem to může dost burácet. Nebylo to tak vždycky. Chce to pravidelnost a tím si vytvořit návyk...
Nemám čas, nestíhám. Nechce se mi. jsem unavená. Nemůžu se k tomu dokopat. Nemám pro to od okolí pochopení a podporu. Nevím, co cvičit. Nevěřím si. Stejně u toho nevydržím.
Miluji ten pocit být konečně na podložce. Hned se začnou dít malé zázraky. Zklidním se, svět vnější se vzdálí. Jako bych se propojila se všemi odcvičenými hodinami jógy a nabrala z toho sílu a klid.
Už pár let jsem měla v plánu se do psaní blogu pustit. Hlavně když jsem byla na Bali a všechno bylo hodně nové, jiné, tak intenzivní a zajímavé. Ale bylo toho až moc. Na odstup a reflexi mi nezbýval čas. Až letos...
Marcela Vacková